Na Dunaji.

Slovanstva otče, Dunaji hluboký, šírý,

potěš mne, pověz šuhaji, jaké máš chýry?

Přinášíš z dálky rovinám požuňským vzkazy?

Viděl jsi Děvín – zpomínám na jeho lazy.

Pověz, či posud zpěvanky slovenské hostí?

Slovač zda jako z čítanky z otců čte kostí?

Na troskách slávy odvahu sbírá-li k činu?

Chystá-li hromy do vrahů v tatranském klínu?

Anebo ruce v porobě spíná-li k nebi?

Hledí-li bůh k té hnilobě zrak maje v lebi?

Hledí-li, zdali netříská ještě v to hromem,

nesypou-li se skaliska po lidě po mém?

Neženou-li se z kolají do toho vlny,

nejsi-li sám už, Dunaji, hněvem ty plný? –

Nadarmo v hoře murmanské tvář tlačím k zemi –

dunajské nivy slovanské zůstaly němy...