Na dušičky.

Se stromů spadlo svěží lupení

a mrazný vítr duje širou plání;

tak truchlo zírá stromů skupení,

a v poli, v háji kvělné šepotání.

Mne touha pudí přece v lesů skvost,

a nohou chvatnou hledám plodné role;

hle div! již naleznul jsem svatý hvozd,

a žasným okem zírám svaté pole!

Jsem na hřbitově! – Spasných křížů stín

mne vítá jako stromů lesních chlady,

a v temný tajemného hvozdu klín

se proudí sluncem světel myriady.

Aj půdu zdobí věnců vonný květ,

v nějž rosou kanou mnohé slzy žalné,

i šepce prosbu vroucnou zbožný ret,

a duše chodce tužbou k Bohu zalne.

Tu símě mnohé skrývá země tíž,

zde dřímá tělo, duše časná schrána,

žeň hojnou nebeská ztad čeká říš,

k věčnému hodu kyne rajská brána.

Již poklekám – a šepci modlitbu:

„Buď pokoj vám a mír, vy věrné duše,

dejž Bůh vám v ráji věčnou požitbu,

a světlo věčné sviť vám v blahé tuše!“