Na dušičky.

Den dušiček! – Vstal pochmurný;

pln vzpomínek a dumy.

Kraj zmlklý jest, a hřbitovem

to teskně v stromech šumí.

Sta světel tady plápolá,

sta lidí tady prodlí;

snad každý kohos drahého

tu má a zaň se modlí.

Snad ověnčila každý hrob

dnes milující ruka,

a na mnohém tu bolestí

ztrápené srdce puká. – –

Hle, u zdi tam v tom koutečku

ten sirý hošík bosý

jak klečí, ruce sepjaty,

zrak plný slzné rosy.

I tatíčka, i matičku

má pod tím drnu chladem;

je na světě již sám a sám ––

a hyne v něm teď hladem.

Bůh sám ví, kam ho v příští čas

los tvrdý světem vrhne – –

Ach, chuďasu den dušiček

div srdce neutrhne.

„Ó, maminko má!“ naříká,

„proč u těch cizích lidí

mě nechala’s a odešla’s, –

ach, každý mne jen šidí.

Mám sotva smutný kouteček,

kam položil bych hlavu;

ty brala jsi ji do klína

a ve svou náruč smavu...“

A ubohý hoch znavenou

svou hlavu na hrob klade: –

vše štěstí v domě otcovském

snem jde mu v srdce mladé.

Má otce zas i matičku,

jež hladí ho a líbá – –

Svist větru táhne hřbitovem,

v sen chlapce dál kolíbá...

A hochu zdá se, s matičkou

že vesel domů kráčí; –

však půjde, až se probudí,

zpět k cizím v hořkém pláči.

Jak bezduch půjde v cizinu

bled, se smutnými líčky;

ach, chuďas nechal mysl svou

tam v hrobě u matičky.

Bůh sám ví, kam ho v příští čas

los tvrdý světem vrhne;

ach, chuďasu den dušiček

div srdce neutrhne – – –

Den dušiček! – Vstal pochmurný,

pln vzpomínek a dumy.

Kraj zmlklý jest, a hřbitovem

to teskně v stromech šumí.