Na Dušičky.

Vyleštěn dneska hřbitůvek prostý,

po hrobech plno světýlek;

naplnil se dnes tichými hosty

celý ten boží kostýlek.

Hle, u zdi v pláči na nízkém hrobě

dřevěný dítě objímá kříž:

„Vidíš-li svoje nebohé robě,

matičko drahá, klidně-li spíš?

Ze světa sobě postesknout chvátá

na ten tvůj sirý, siroučký rov,

probuď se, probuď, matičko zlatá,

několik jenom zahovoř slov!

Zahřej své dítě, zimou se třese,

bědou a hladem umírá již,

ale přec ještě svíčku ti nese –

matičko drahá, klidně-li spíš?“

Na růvek dítě hlavičku kloní,

tichounko sní, a k půlnoci juž –

ha, slyšíš? zvonek na mši jak zvoní,

v kostelík hojnou svolává druž...

Pozvedla plaše dceruška hlavu,

plouží se tajně blíže a blíž,

pátrá i hledá v tajemném davu –

matičko drahá, klidně-li spíš?

A hle! tam kráčí v běloučkém šatě –

s výkřikem dítě letí jí vstříc...

Uchopí matka dcerušku v chvatě,

objímá, líbá více a víc,

v kostelík nese, rubášem cloní – – –

A zase ticho a zase slyš!

záhy dnes komus hodinka zvoní –

matičko drahá, klidně-li spíš?