NA DUŠIČKY.

Zas u hrobu jsem vzrušen stanul,

kam složili jsme rakve vaše;

jak na stvolu květ bílý planul

a kmital oheň svíce plaše,

když vítr vanul.

Tak všude bílé svíce plály

a věncův umíralo kvítí,

tak u všech rovů lidé stáli

a na pohřbené sny a žití

zde vzpomínali.

Níž klesal příkrov popelavý

a v drobounké se měnil mžení –

šel po hřbitově podzim plavý,

list tiše k zemi padal v chvění

kol svislé hlavy.

I čekal jsem, až z nenadání

se duše vaše ke mně schýlí

a lehce dotknou se mých skrání...

Však marně – tiše v hlavě kvílí

jen vzpomínání.

Ó, vy zde nejste! Vaše stíny

zde nesedají v zamyšlení,

kde rostly vaše sny a činy,

kde vaše podoby se mění

v prach zemské hlíny.

Vždyť kde jsem já, jenž klad' vás v zemi,

ten jiný já, jenž stál tu kdysi?

Tak jako vy již vzdálen je mi,

již není víc, než vaše rysy –

jen přelud němý...