NA DVA VERŠE Z „VITTORIE COLONNY“.

Že v slunce Krásy díval jsem se dlouho,

teď oslepen jsem, stěží kráčím v před –

Ieč aspoň chvíli, věčná moje touho,

jsem v jeho žáru umění Tvé zhléd’!

Ne lidská přízeň – posměch s pohrdáním

to počaly se divě za mnou týčit:

leč ve Tvých stopách hrdě se jim bráním

a ve Tvých stopách nemohou mne zničit.

Jsem oslepen? Ne – sluncem zmámen pouze,

v němž vedle Krásy křídla Tvá jsem zřel,

a jeho záři nesu světem v touze,

bych ve tmách žití vzplanouti jim směl.

Kdo zahleděl se dlouho v slunce plamen,

zří oslněn pak na všem skvrny rudé:

Tvým požárem jsem oslněn a zmámen –

ó nediv se, že zřím Tě všude, všude!