NA ELBĚ

Již celý svět jest síly mojí sytý,

mé strašné skutky do dějin jsou vryty

a v krvi hoří,

má vnitřní lítost není dosti měkká,

však skála Elby ve své výši kleká

a zírá k moři.

Jsem silen v sobě, třebaže jsem jatý!

Dešť plíská fádně v okno komnaty

a úpí vichr.

Já u Lipska stál jeden proti čtyrem,

to naplňuje relativně mírem,

víť car i Blücher.

Sám proti čtyrem. Taká karta padla.

Má velká sláva uhasla a svadla,

krev proudí řekou.

Jsem pyšný jen a pohrdám svou strastí,

však nemám, bůh ví, leže ve propasti,

snad lítost měkkou!

Než skála Elby nezná mého nitra,

ta zírá k moři včera jako zítra,

jež ze dna hřímá

a lhostejně se chová k mému stavu

a pýchu mou, mou osamělou slávu

mi neodjímá.

Jsem sám a sám. Hle, jaká padla karta!

Smrt pozdravuje suše Bonaparta:

zdráv, Sire, buď!

A strašná marnost, strašná marnost bytí

jež při vstupu se do podsvětí cítí,

mi dusí hruď.