NA FAŘE

Na faře tam u kostela

požehnání, časy zlaté,

vzorem ctnosti hospodyňka –

farář samé písmo svaté.

Zavře desky breviáře,

ponahlédne do postily:

nastuduje kázáníčko

mravokárné, plné síly.

Nejčastěj’ však pro hřích světa

šesté z božích přikázání,

že když rarach na lov vyšel,

pobožně se fary straní.

Usmívá se zbožný páter,

k hospodyni mluví sladce:

„Nemáť ďábel moci k faře

ani její ku čeládce.“

Nebo všecka spása světa

odpočívá v této ruce;

co dnes hříchem, smaže zítra

farářova absoluce.

Než tu návrat Luciferův

vichru hlásá hvizdot tenký –

hbitě sjela svatá ruka

s bílé šíje do kropenky.

Po třikráte proti oknu,

po třikráte v stranu jinou

zažehnala, až konečně

utek’ ďábel před latinou.

A když po něm žádných sledů –

zkroušeně a s bledou lící

pro svěcenou vodu zašli

na faru si osadníci.

Od té doby také více

kostelník dbá na kropení,

hospodyni ale pro vždy

platiž toto naučení:

„Že pan farář písmu učen,

pro vás, Katy, velké štěstí,

nebo také z pekla oči

mohly by i ďábla svésti.“