Na Fausta čekám; se mnou čeká dům

Na Fausta čekám; se mnou čeká dům

i zahrada. Je ticho důvěrné

pod bezovými keři. Mušky dotěrné

ulehly k spánku, jasno k nebesům

za mračna vzlétlo. Branka otevřená

zve vlídně dál, jak ruka natažená

ke stisku přátelsky se stezka vine.

A za vteřinou vteřina jak plyne,

již touha všechny sítě rozestlala,

vstříc brankou vyšla, na cestu se dala,

do ulic, pochybností zasažena,

zda přijde Faust, či v šeru branku mine?

Již tma je skorem... kroky... Dlouhý stín

se přes zeď přehoup, zlodějsky se krade

v měsíčním svitu, nahlížeje všade

pod větve stromů, listí do hlubin

a jako ptačí srdce rozechví,

když v noci výr se snese do větví,

tak v srdce mé se bázeň chladem klade.

Než blíže kroky znějí – únavou

přivřená branka v šíř se otevírá

a vyplňuje Fausta postavou.

Stín prchá zaplašen, s ním vše, co svírá

mne ještě obavou. Vstříc hosti pospíchám,

jenž chvíli zmaten stanul, v pochybnosti,

zda vejít má a zdali jej svou ctností

Markétka ze zahrady nevyhostí.

Již u něho jsem, ani nedýchám

jsouc vědoma si, že mé nevinnosti

teď příkaz je – dát něhu, co jí mám,

s pokornou krásou nejdražšímu hosti.

Faust dojat je, mnou, domem, zahradou,

jež čekaly, by pohostily jej,

a že sem vešel chud, mu připadá,

bez dárku v rukou, jak je obyčej.

Mně omlouvá se proto rozpačit,

co srdce mé mu ujištění dává,

že nepřijme než touhu, něhy cit,

bohatství, které skýtá láska pravá.

O polibků dar prosím, o milost

objetí vroucích. Úsměv oddaný

má Fausta tvář. Však v zahradu můj host

jak král teď vchází, ne jak poddaný.