Na Gardském jezeře.

Žeravých blesků běsné burácení

mne stihlo siných na vlnách,

nad plachtou racků divé znělo pění,

v stožáru chvěl se strážných ohňů nach.

Má loďka bědná žalostivě stená

v šílený vlny hodokvas,

jak dívčí oběť, kvítím ověnčená,

chystaná šelmám lítým na pospas.

Zoufalé Ave ve lanoví zmírá

a plavců chví se kolena,

modravý žeh – zas tma pekelná, sirá

a hromu v skalách hluchá ozvěna.

Mně jenom hvězda svítí blyskotavá

a hledí klidně ve pláň pěnivou,

paprsek její – ruka děcka hravá,

jež hladí hřívu tygra hněvivou.

Vzpomínka Tvá to, mlžné ve dálavě,

nevinná jak Tvých dětských očí pal,

jak duše toho, jenž ve bouře vřavě

v rybářském člunu v Genezaret spal.