Na Golgotě.

Jak jiskra v popeli zář slunce v mracích hasla,

kde jaký stín z dna roklin, z propastí hned vstal;

to křídla satana se ve oblacích třásla,

jež nad zemí zas ze sna vzbuzen rozepjal,

že starý hněv a vzdor mu v nitru znovu vzplál,

ryl vrásky – chmury těžké na prokletém čele;

a pod křížem lid sytý pomstou jásal dál,

že ruce jeho Božství stupit dost jsou smělé,

a padnul stín i ve tvář Boha – Spasitele!

Slyš! „dokonáno“ volá Bůh a s kříže vzhlídá,

pak hlavu sklonil, úsměv na rtu zvolna has;

„ó dokonáno“ nebe zemi odpovídá,

je opakuje hora hoře zas a zas;

v tom z těla Spasitele tryskne žhoucí jas,

jímž každá krůpěj krve jako rubín hoří,

plá z každé rány v Božském těle, z mrtvých řas,

jím každý hřeb a každý trn, jenž v skráň se noří,

teď svítí, září, plane jako tisíc zoří.

A satan bleskem jeho tknutý z nenadání

zas v temno klesnul zpět – byl velký jeho pád!

s ním v propasti se bezdno řítí, sklání

i stínů chmurných, těžkých nekonečný řad –

teď na skráně se dumné země s kříže klad’,

jí dotknul se, hned celá tajemně se chvěla;

květ každý, co jich měla, na ňadrech jí svad’

a hory třásly se a chvílí s jejich čela

jak slza kamenná v hloub puklá skála sjela.

Tam zašlých hrobů tknul se jenom zlehka, v taji,

kde v mrtvých hrudích zhasly svaté zápaly;

hle, pod ním s rachotem se mocně otvírají,

kam dlouhých věků rozpoutané přívaly

své runy smutné – prach a popel, vepsaly:

ach, kam se jeho svatá záře jenom snula,

tam bolesť, láska, soucit vroucí vzrůstaly...

a padnul v srdce lidská – jako tvrdá žula,

jež věky v nebe strmí – ta se nepohnula!