NA GOLGOTU.

Hle, skloněn k zemi, zbrocen krví, tichý

Syn člověka kříž nese na Golgotu

a málo dbá na řvoucí kolem rotu,

neb ví: krev moje smyje lidstva hříchy.

A přece z davu, jenž měl proň jen smíchy,

vystoupla žena, z krvavého potu

by tvář mu smyla zbodlou věncem hrotů

a sen o slitování nebyl lichý.

Ó, Kriste, roven Tobě, umdlen žitím

kříž nesu na bedru svém unavený

a velká muka Tvoje dobře cítím.

Však oč než Ty jsem více opuštěný!

Neb na cestě, jíž zkrvaven se řítím,

mé líce nedotkla se ruka ženy.