NA HELFENBURKU.

Pustý zámek na Blanici,

týčí skráně nade chlumy,

na cimbuří mlha sedá

jak na čelo těžké dumy.

Z pobořených věží klína

štíhlé sosny vyrůstají,

v trávě vlhké na nádvoří

s kůzlaty si srny hrají.

Divoký bez po kamení

kosmaté své květy vláčí,

a kapradí v lesní tůni

zelenou si kadeř smáčí.

Pod sesutým valem sklenná

netýkavka rámě spíná,

po kořání shnilém vine

parůžky své plavuň siná.

Zabloudil jsem z nenadání

v pustý zámek nad Blanicí,

po balvanech krytých mechem

bloudila má duše snící.

Jak bych bájný poklad hledal

v svaté chvíli Velké noci,

ruiny mne k sobě přimkly

tajemnou svou čáromocí.

Již se ruka v kupách zlata

s divou touhou přebírala,

bájná záře drahokamů

v oku jiskru rozžehala.

Nahlížel jsem celý zmámen

do žhavého hlubin klína,

kde přede mnou kmitala se

svůdná nožka Armidina. – – –

Od té chvíle kouzlem jatý

k dalným troskám ruce vzpínám,

jako ve snu krok se plíží

k Helfenburku rozvalinám.

Volám nazpět luzné zjevy –

vábné nožky zakmitnutí –

marně – klesám vysílený

staré věže pod klenutí.

Tesknou hlavu skláním k šíji,

a zas bloudím smuten dále,

jako ten, jenž v rumech pohřbil

klenot ceny neskonalé;

jak by v troskách zasmušilých

všechny sny mé pochovány,

jak by celé žití moje

dřímalo zde pod balvany.