Na Herštejně.

Ticho kol – jak mezi hroby.

Čarná klenba – zeleň stinná –

nad starými zdmi se vznáší,

zlatá třáseň slunce siná

šeré stíny rodí, plaší.

Na sta zvonků se tu houpá,

kapradiny vějíř kyne,

ostružina s květů bělí

k němým, šedým zdem se vine...

v modro letí motýl stkvělý.

Kráčím šerou sříceninou

v nádvoří. – Zdi strmí kolem,

ztrácejí se v klenbě stinné,

mluví k tobě němým bolem,

kamkoli se krok tvůj šine.

Ticho kol. – Po mechu měkkém

dlouhé stíny bloudí tmavy.

Teskno tu, ach teskno duši;

na mohyle staré slávy

hrob tu velký krok tvůj kruší.

Němi stáli jsme tu spolu

v dumách mysl pohrouženu;

posléz z houšti, jež tu halí

nádvoří a líbá stěnu,

v upomínku květ jsme vzali.

Tiše v údol kráčeli jsme

měkkým mechem. – V listů směsi

ztrácely se šeré stěny,

zmizly zcela. – Tam za lesy

červánky juž zaníceny.