NA HIMALAJÍCH

Mlčelivé, teskné dítě,

jež mne věrně doprovázíš na mé bludné horské cestě,

řízením snad vyšší síly

setkavší se se mnou kdysi

za divoké sněžné bouře,

kdy jsem bloudil závějemi

nevěře již v zachránění –

drž mou ruku pevně ve své, nepouštěj jí, nevzdaluj se,

nezanech mne samotného

prostřed ledu, srázných výšin nebetyčných Himalají.

Usedni zde po mém boku

na ten balvan, stranou cesty

(chci si trochu odpočinout,

jdu již dlouho, velmi dlouho,

déle než si můžeš myslit)

a pak chci ti pověděti,

proč jen s tebou mohu kráčet,

proč jen s tebou dojdu cíle...

Život můj kdys bujně plynul

jako dravá skalní ručej,

šuměl, kypěl nespoutaně,

rval, co viděl, vysmíval se pohrdlivě skromným květům,

plný touhy, nezkrotnosti

vyzývavé odvážnosti

snil, že samo valné moře obejme jej zaníceně.

Plýtval svojí mladou silou,

ničil k vůli svému štěstí spokojenost, blaho jiných,

zapomínal na vše dobré,

co mu země věnem dala,

bez víry a bez stálosti

v širý svět se směle vydal...

Celý svět mi zdál se býti

stvořen jen k mé rozmarnosti,

vše, co snil jsem, co jsem přál si, byl jsem zvyklý uskutečnit,

pohrdavě zrak můj shlížel

na soudruhy méně šťastné,

přátelství jsem odměňoval

lží a citem neupřímným,

nad lásku jsem rozkoš cenil,

nad rodinu pestrý život.

Než mé cesty skřížil osud...

Přišly těžké doby na mne.

Rodinný můj krb se rozpad’,

bohatství mé vichr rozvál,

přátelé mně odplatili stejnou mincí za mé činy,

a mé síly, burné síly

počly zvolna ochabovat.

Starosti mne políbily,

šedivěly černé vlasy,

samota mne obklíčila,

pusto bylo v pustém nitru...

Na boha jsem rozpomněl se,

na člověka ve své hrudi,

pozdě, ale přec’ jsem vzkřísil

v sobě víru, záblesk lásky,

která jako smutná kaluž z mládí v srdci bleskotala,

žel, ó žel! vždy zasypána rmutem zla a sobeckosti!

Posléz’ se mi podařilo

přiblížit se k věčné pravdě,

k bohu věcí, k bohu lidí,

k všehomíru, ku přírodě

nelíčené, prosté, přísné,

která svoje zrcadlo mi před obličej přidržela.

Hrůza, zřel jsem svoje rysy

zrůdněné a zpitvořené,

pochopil tíž’ svojí viny,

cítil lítost, touhu v nitru

káti se a očistiti.

A tu kterés’ zimní noci

přízrak zářný zjevil se mi:

V rukou držel režný rubáš,

sandály a šedou kápi,

dlouho v zrak mi pevně zíral,

poté složil oblek k loži,

ruku zvedl velitelsky

do tmy, v které hvězdy plály,

hlasem temným zvolna pravil:

„Jdi a omyj svoje nitro,

hledej klid svůj v Himalajích!“

Na pouť jsem se z jitra vydal,

na pouť dálnou v dálné kraje,

pokoru jsem jal se hledat,

očisťovat svoje nitro

odříkáním, sebekázní.

Kruté bylo putování

srázy, vrchy, roklinami

nehostinných Himalají.

Nekonečná byla cesta, nekonečná osamělost! –

V kruté bídě, ze dna útrap

nitra svého modlil jsem se:

„Ty, jenž zkoušce podrobils’ mne,

neodpírej všeho v žití,

aspoň sestru dej mi s sebou

na mé trpké dlouhé pouti...“

A tu kdysi v sněžné bouři,

když jsem mnil, že zhynout musím,

ruka tvá mé ujala se.

Nevím jak se vše již stalo,

ruku tvou jsem náhle cítil,

věděl, že teď dobře půjdu,

že snad přece cíle dojdu.

Co jsi muk a zoufalosti

se mnou cestou prodělala.

Co jsi žízně, hladu zlého

se mnou cestou zakusila.

Nevrlostí, zloby staré,

které dosud neutuchly,

poutí dosud nezdolány

v nitru mém, jež někdy přece

touží býti očistěno...

A tak nyní spolu jdeme

ku vrcholu, na němž stojí

od pradávných časů klášter

moudrých mnichů boha znalých,

útulek všech, kdož se kají,

kdo své nitro očistiti

tichem, modlitbami mají

ode všeho pozemského...

Snad mne přijmou starce mdlého?

Nyní půjdem’, podej berlu...