NA HLUBOKÉ.

Zřím k našim horám, jak na stráži stojí

leb hrdou k nebi zvedajíce němy,

a myslím na Vás, duše duše mojí,

i na tu lásku Vaši k rodné zemi.

A myslím na Vás, na Vás tam v té svaté

snů našich Mekce, snící, zadumané,

v té svaté, zlaté Praze stověžaté,

kde Vašich očí zář jak nebe plane.

A zřím to místo, kde Jste včera stála

pod Jiříkem, když písně davů zněly,

„Kde domov můj?“ když hudba toužně hrála

a Vaše oči v slzách na mne zřely.

A dnes, můj Bože, dálný kraj nás dělí,

step, les a chlumů náruč rozepjatá –

však je to český kraj, kraj tento celý

od těchto hor až k Vám, má lásko svatá!

A kam zrak stačí, hledím do té dáli

a myslím na Vás tam v tom městě drahém.

Jak Vaše oči včera v slzách plály,

tak pláči já dnes hrdostí a blahem.

A zřím k těm horám, jak na stráži stojí

leb hrdou k nebi zvédajíce němy,

a nevím sám, čí víc jsou snové moji,

zda víc miluji Vás, či rodnou zemi.