NA HORÁCH.

Ač tu na obzoru všehomíra

hlahol zemské vřavy odumírá,

nikdy lidská bída s nářkem svým

nezasténá tichem posvátným,

kde se orlí peruť třepotává,

bílá bříza šumět nepřestává,

kde se osamělých květin dech

tají na obrostlých balvanech, –

přece dolů toužným okem zírám,

zde mi chladno, – do pláště se skrývám,

samota mne mrazí odvěká,

hledám, volám – srdce člověka.