NA HOŘE OLIVOVÉ.

Ke svým krbům rozešly se tlumy,

v srdcích podobenství temná slova. –

Potok Cedron šepce v noční dumy,

stříbrem záři hora Olivová...

Úzkost přišla k lásky prorokovi,

smutek smrti po bok Tomu stojí,

jenž vždy smutné těšil Svými slovy,

jemuž smrt vracela kořist svoji.

Zdálo se mu, kalich musí píti,

a ten naplněn jest Jeho krví –

kapky znoje na čele mu svítí,

k ústům když ten chýlí kalich prvý...

A již po kraj naplněn je druhý

krví starců, panen, žen a dětí,

kteří, že se nazvou Jeho sluhy,

budou po arenách krváceti.

S bolestí pil krev těch ovcí věrných,

pot se lil mu v proudech neustálých –

a již anděl snu perutí černých

plný podával mu třetí kalich.

Když zřel, co ta číše v nitru chová,

duše jeho v úzkosti se chvěla,

v skráni tryskla krůpěj purpurová –

krvavý pot řinul s Jeho čela.

Hořkosti byl všecek obsah nassát

v kalichu tom, krví přeplněném,

kterou ti, jež vyslal lásku hlásat,

budou prolévati Jeho jménem...

Vypil do dna přehořkou tu číši

za vši lásku k lidstva pokolení –

zrakem přebolestným pohléd k výši,

vstříc šel Jidášovu políbení...