Na hoře Tábor.

Duch lidskosti v dob různých pomíjení

hrou nekonečnou podoby své mění.

Jsou sklonky dob, kdy malý jest a planý

jak bludice, jež v bařině se ztrácí,

i chvíle jsou, kdy vichrem zaburácí

a blesky vrhá ve svět polekaný –

i zaniká zas v tichu beze stopy.

Však jitra věků planou, kdy se vzchopí

v let nebeský, jsa zjevem plným lesku

tak obrovským, že křídla po nebesku

jak červánková záplava se šíří,

kol všechen objímají vidokruh,

a vánkem, jejžto ladný jejich ruch

vlá v prostor, hvězdy se své dráhy víří

a v jeho peruť oblačnou se věsí

jak perly rosné. Šumí jako lesy

ten jeho let, jak moře oživené

vln myriadou v srdce lidská žene

a v hloubi jejich úhozem svým zvoní

zvěsť zázračnou, jež opojení roní

v poušť prahnoucí těch žasem němých duší,

jichž chvění příchod velkých divů tuší; –

on vstříc jim úsvit – vstříc jim slunce metá

a světlem Božským mění tvárnosť světa! –

Ten duch to byl, jenž zavál mocným křídlem

nad horou Tábor. Tisícové spěli

sem s duší toužnou, předtuchami chvělí,

by napojili zázračným zde zřídlem

svých duchů žár. Šli muži, v rukou zbraně,

pravd Božích pramen hledat odhodlaně,

a ženy věřící, že tam se prýští,

šly, zříce v duchu velké losy příští

a světa očistu v dob nových zoře.

Šli zpívajíce. Zvuků chvějné moře

se vlnilo až pod oblačnou báni;

i táhlí zástupové se všech strání

a z lesů, z polí dalekého kraje

v ten čaromocný střed, tak plný taje,

jenž vábil k sobě vše jak zaslíbením.

I podávali s náhlým roznícením

své vše, své stkvosty, ba i krev i žití

a děti svoje v zástavu své víry,

že všecko lidské trvání a bytí

pán světa v lásce bez konce a míry

jich nadšením, jich činem znova spasí.

Z úst kazatelů svoji žízeň hasí

po zvěsti té, jež tajně plane vzduchem.

A heslo to, jež dáno lidstva duchem

těm blouznivým dob nových buditelům

a paprskem se sneslo k jejich čelům,

zbraň posvětilo jim i jejich dětem

a zvěstovalo, že to vše, co světem

vlá Božího, co svatého jim dáno

a svatokupecky pak zaprodáno,

že vše to zastkvěje se na oltářích

zas očistěných, s nichž to nyní skleslo;

to zázračné, to divomocné heslo,

jež proudem pláče na osmahlých tvářích

prv mluvilo, než hlasně jásajíce

si padli v náruč, líbali své líce

a srdce k srdci, k čelu tiskli čelo –

ta přísaha, to velké heslo znělo:

„Jsme bratřími!“ Ó svatý lidstva duchu!

Snes peruť svoji v čarovábném ruchu

zas k hoře Tábor! Obnov výkřik sladký:

Jsme bratřími – jsme dětmi jedné matky,

té vlasti, na jejížto půdě svaté

zde stojíme! Ó vzdejme srdce vzňaté

jí v oběť zas! Ať ladnou horoucností

duch bratrství jí znova osvobodí,

co svato jí, a zoře budoucnosti,

svit nových dějin z našich snah se zrodí!

Ó bratři! Posvěťte tím heslem ústa

i srdce svá! Zvěsť velká k nám tu věje,

jen sbratřením že česká pravda vzrůstá –

a z víry v božství pravdy české děje.