NA HOŘE TESKNĚ ZADUMANĚ

Na hoře teskně zadumané

vítr slabě povívá

haluzemi přemítavými.

Tolik milých dvojic mlčí tu,

každá z nich má vůkol vlastní vzduch,

jediné, tiše slité dvouduší,

v mírném přivrácení svěžích těl

na lavičkách pokojných.

A nad hlubinou, u zdi starobné,

ve vlahých spočívají postojích:

dlaň pevná loket oblý objímá,

z teplé pleti paže, z líce krásně bledavé,

cudné rozvolnění line.

Tu všude, všude zjevy milostné,

i dole v podvečerních ulicích.

Města šedomodrý přelude;

když jsem tebou bloudil, před dávnými léty,

a v snové uplývání tvého bytí

odtud shlížíval co mladý poutník,

stejně pln jsi býval zjevů krásných,

v jichž rukou setkání spí budoucno.

To tytéž bytosti a tatáž jména

a tytéž duše jsou, co tenkráte,

zaklety v jakéms divném, věčném mládí;

tytéž pod listovím, u zdiv drolivých;

jsou v dáli tytéž i dvě mladé silhouetty,

dva nadechnuté indychové stíny,

jichž indychová loďka čeří

tichý reflex západního jasu,

hladký odraz bledě oranžový.