NA HORSKÉ PASTVĚ.

V horách se mi při mé pastvě

dobře daří,

třikrát denně brambory mi

žena vaří;

třikrát denně posype je

ovčím sýrem,

neměnil bych, na mou věru,

s bohatýrem!

Ve všem všudy se mi u nás

dobře vede,

na šaty mi stará matka

pačes přede;

na hlavu mi roste v hoře

čapka z trudu,

na papuče zbytky z houně

míti budu.

Píšťalu si zrobím z vrby,

mám též dudy,

veselo je, kde se stavím,

v pastvě všudy;

v hovoru jsem se vším vůkol

neustálém,

v slunci myslím, že jsem v Tatrách

velkým králem.

Jedlina mi smolným dechem

pěkně voní,

za soumraku všecky keře

se mi kloní;

za parna mi dává řeka

pozdrav chladu,

v polích mám se jako páni

ve svém hradu.

V nemoci mi není třeba

mnoho léku,

napravíť mne skýva chleba

s kouskem špeku;

to-li ne, pak uzdraví mne

mléka dížka,

ještě líp však rtů mé milé

růžná číška.

Nuže, co mi při mé pastvě

k žití schází?

vždyť i děvče na salaš mne

vyprovází,

aby se mně nestýskalo,

se mnou bývá,

hněvá se jen, že se v horách

pozdě stmívá!