Na Hostýně. (I.)
Nad pruhy polí vrch se k vrchu sklání.
Klid velebný, strom nehne haluzemi.
Dumavý chrám ční k nebes modré báni
a jako strážný anděl shlíží k zemi.
ten hustne, onen ve mhu šedou mizí,
a letí dále do krajiny cizí,
a nebe čisto zas jak přede chvílí.
A pode mnou ve slastném roztoužení
Morava v záři sluneční se stkvěje,
jak na nevěstu v růžném zapýření
se na ni blankyt láskyplně směje
a prohlíží si velké její věno,
jež okázale jest tu rozloženo:
jak žito od plných se shýbá klasů,
a ve vzduchu sto skřivánčích zní hlasů;
jak všecek včelín po lučinách lítá
a řadou starých lip roj nový kmitá,
že každá lípa jako cymbál bzučí,
když dozní hra, a ozvěna jen zvučí;
jak olší křivolaký potok skrývá,
s cest bílých alej topolů se dívá,
a v dálce lesy modré v dumě vážné
se kupí ve sbory jak hlídky strážné.
A tam se bělá ves a město šeří,
tam s bílou věží kostelíci steří,
kol domků zahrady a živé ploty,
kde vroucných písní sladké znějí noty.
Kam vůkol pozříš, vše ti rozkoš skýtá,
vše tě tak mile, vše tě s láskou vítá.
Tu na vrcholu v tichém zadumání
rád s ptactvem zpěvným čekám na svítání
a hledím na slunce, jak niž se kloní
v šeř západu, a ve vsích zvonky zvoní.
Ó v slunci tom zřím Tebe, země milá!
Když vzchází slavnostně, až obzor celý
plá ve zlatě, a vzduch jest rozepělý,
když stojí v zenitu a jak mír boží zírá
neb krvavě když slzíc klesá, zmírá:
Tvé děje vidím, matko moje drahá,
Tvou slávu, velkosť, popraviště nahá.
Ó vlasti, vlasti, země otců slavných,
kdy zastkví se Tvé jméno v hrdém nebi?
kdy hlasy všech Tě slávou povelebí?
Ó země krásná, hrobko činů dávných,
kdy vzrostou obrovské z té hrobky květy,
jež vůní, krásou oslní vše světy?
Již moře, to staré slavné slávské moře
se valilo k Tvým nohám vítajíc Tě: „Královno!“
a takým jásotem to nové znělo heslo,
až skalné břehy mořské ozvěnou se třásly: „Královno!“
a široširé hory, luhy divem žasly,
a dálné pole mávajíc Ti pozdrav neslo: „Královno!“ –
A teď? Ó veliké Ti vzešlo hoře!
Šat královský Ti strhán, metropole
Tvá zašla – nezbyly ni rumy holé.
Však spanilá jsi přece, sirá vdovo!
Královských hávů vznešenější slovo
jak hvězda betlémská tu vzplálo jasně,
zde věhlas trůnil – – noc však přišla časně...
Však zřím-li Tebe, hluboké Tvé nitro,
jak zrakem plným víry vítáš jitro,
mně prsa šíří se, mně nelze věřiť,
že nad Tebou zas mělo by se šeřiť – –
V korunách stromů s horou větřík šumí,
tu šeptá s travinou, tu hraje s klasem.
Zvuk slyším divný. Jak by polohlasem
mé srdce hovořilo. Steré dumy
se slétají k mé duši. Zvuk se vine
blíž k srdci mému. – „Vstaň, ó Hospodine,
ve hněvě svém – – a vyslyš hlasy naše – –
hle, obklíčeni jsme lítými vrahy – – “
ó jaký zpěv to slyším dávný, drahý!
A tmí se, černé scházejí se mraky,
již slunce zašlo, vichr temně duje,
za mrakem mračno s divým chvatem pluje,
vše ptactvo strachem slétlo pod oblaky.
Již mraky zaduněly, blesk se kříží
– jest přelud to, či bělmo oči tíží?
Na mračných ořích světlé pádí voje,
jich šípy – blesky míhají se z boje,
a v čele vůdce, jemuž hvězda s čela
jak bílá jitřenka se pozastkvěla.
Ó slyším už já, slyším píseň onu,
jásavý hymnus hlaholících zvonů,
zpěv vítězný a radosť tisíchlasou,
po bouři slunce klidně zářiť spásou!
A jedle šumějí i staré buky.
Jich mluvě zamyšlen jsa naslouchaje
jsem necítil, jak do širého kraje
z blízkého chrámu varhan znějí zvuky,
a z věže ozývá se zvonů hrání:
kněz-stařec dává vlasti požehnání.
A tiše dumá rodička má, země,
že ani nezří kvapných mraků plémě,
jak nad hlavou jí jako luňák pluje,
až každá víska těžce oddychuje
a jak houf kuřat ke chrámku se krčí,
jenž nad vsí trůní, zamyšleně mlčí.