Na Hostýně. (II.)

Jak labutí bílé mračno,

jako oddech dumné hory,

a zas jak roj zlatých včelek

v bzučném letu tichým lesem;

jak matčino kolébání

hostýnských mně hra zní zvonů,

a já ležím na temeni,

poslouchám a sotva dýchám.

Jako teplo drahých prsou,

matčiných jak hebkosť loktů,

jako její horké slzy,

jako její teskné štkání,

jako její požehnání,

jako její dlouhé listy,

jež mi psala do ciziny,

jak ta radosť při shledání:

Hostýnských mně hra zní zvonů,

a já ležím na temeni,

poslouchám a sotva dýchám,

neb mi srdce puknouti chce.

Ó ty zvony! Vedle mléka

mateřského kojily mě

mluvou svojí sladkovábnou,

kolébaly duši moji.

Na perutích andělských ji

uspávaly do snů luzných,

vykládaly divné báje –

po letech dnes zas je slyším.

Zdá se mi tu, že v té hoře,

že tam v zemi přehluboko

zakleto na věky věků

zapadlo se velké město.

Velké město se stem věží,

se stem chrámů zlatých bání,

a že ze všech těchto chrámů

vyzvánějí všemi zvony.

Vidím, jak se velké slunce,

žhavé slunce zvolna sklání

nad to město stověžaté

za hlaholu všechněch zvonů.

Vidím, jak se bílé hvězdy

převysoko nad ním lesknou,

v měsíci jak ke hře zvonů

na harfu král David hraje.

Slyšel jsem, jak by kdo šeptal:

„Hle, toť říše budoucnosti!

Napni rámě, kladivo chyť,

zakletou k ní hledej bránu!“

Dávno umlk’ chorál zvonů,

a já ležel bez pohnutí

dívaje se do oblohy

na míhavé moře jisker.

Zdravé tváře, jiskry v očích.

Morava se na mne smála,

modrá báň ji nebes jasných

do kolébky právě kladla.

Do kolébky čerstvých lesů,

do peřinky luhů květných

přepásané povijákem

stříbrolesklých řek a říček.

Nad kolébkou čtverák větřík

rukou tleskal, skákal, pískal,

a to dítě smálo se mu,

až mu z očí slzy tekly.

A báň nebes též se smála:

„Chlapec zdráv je jako ryba,

roste věru jako z vody,

kde jen se to na něm béře?

Vždyť ho plna kolébka jest!

Musí se už chůzi učiť,

pevné chůzi, hlavu vzhůru

a vždy ruce obě volny!“

A když jsem se s hory díval

na to dítě zdravých oudů,

rozhučely zas se zvony,

divoko a žalostivě:

„Bývaly dřív slavné časy,

chodíval sem zástup mužů

statečných a hrdých zraků –

vzdávaly jim ženy úctu.

Jako orlů smělý houfec

válčili zde v krutém boji,

v ruce meč a ret pln vzdoru

umírali za svobodu.

Malicherné, bídné časy!

Zas sem chodí zástup mužů,

davy žen a jejich dětí,

kupují však jenom perník.

Cukrovinky nosí z pouti,

perníkové srdce, šavle,

harmoniky, trubky z dřeva,

růžence též klokočové.

Neříkají dětem více:

„Dítě, víš, čí krev tu tekla?“

Srdce snad jim spráchnivělo,

že tak málo žene květů.“

Tak se zvony rozhučely

divoko a žalostivě,

a ta jejich velká srdce

zoufale se třásla hněvem.

Hněvem prudkým, hořkou žlučí,

slzami, jež lítosť rodí,

jak tu spjato mužů rámě,

hrdosti že ret jich nezná.

Jak proud vichrů temnou horou,

jako mračno blízké bouře

hučely ty hněvné zvony,

a já cítil blesk jich šlehať.