Na houbách.

Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase,

co nad čelem jí splýval proudem zlata,

a oči její, báseň tichá, svatá,

mi lakotně se kryly v hebké řase.

Hledajíc houby nad mech klonila se,

tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá,

co zatím tužbou duše moje jata

zjev její stihá prchající v jase.

A v muchomůrce hřib že vidím lichý,

co pravé hříbky pod mou nohou čnějí,

mi posmívá se srdečnými smíchy

ta kouzelnice, k vůli které v spěchu

sám každý hříbek, zváben krásou její,

zvědavě zvedá klobouček svůj z mechu.