Na Hradčanech.

Ta stará alej ke zdi přitisknutá,

jak vídal jsem ji u Kaulbacha kdysi –

jen mnicha ještě přimýšlím si do ní,

jak zvonům naslouchá, jež v dálkách zvoní

a v duši dávné upomínky křísí –

Tak smutno je tu. Nikdo neprobudí

ten starý vzdor, jenž dodoutnal nám v hrudi,

a nikdo staré reky nevymodlí.

Ten systém nový, proklínaný, podlý

své stráže bledé postavil tu drze –

Tak smutno je tu – jak po pohřbu – smutno –

Jen časem básník roztoulaný, snivý

sem přijde kleknout na ten hřbitov velký

a jak ten voják mladý zamyšlen se diví,

že kroky znějí dutě jako v hrobkách – –

A dole Praha slaví velké svátky

pod kouřem starých pivovarů tmíc se,

ta Praha loutek, promenád a křižovatek ulic,

ta Praha hetér, chantánů a prohýřených nocí,

ta Praha svůdná, koketní a roztruchlená,

ta Praha svatá, otrocká a blátem poskvrněná!