NA HRADČANECH.

Ta vzpomínka mi stále v duši tane,

jak nedávno jsem oči zadumané

tmou hroužil dolů od hradčanských stěn;

vše ticho bylo, nikde šeptu ani,

své srdce v prsou, žíly v horké skráni

jsem bušit slyšel v hloubi rozechvěn.

Jak nebe tmavé hvězdičkami kvetlo,

i dole v temnu na světélku světlo

se jiskřilo jak hvězdy do tmava;

tak dvoje nebe proti sobě stála

a byla obě samá hvězda malá,

a tichoučko jen lkala Vltava.

Já mlčky stoje před zámeckou branou

jsem vpíjel tuto krásu nevídanou,

a do pěstí se nehty vrývaly;

rty zaťal jsem a zuby tiskl k sobě,

bych na veliké slávy stoje hrobě

vzkřik utlumil, vzkřik hrozný, zoufalý...