NA HRADĚ HUSI.

V mýtině lesa němá, bezejmenná,

ruina dřímá staletá,

skráň její větev smrků skaboněná,

scuchaným vlasem oplétá.

Po rozpukaném kmenu pryskyřice

seplývá slzou bohatou,

a jako ve snu hnědá veveřice

se míhá větví kosmatou.

Ještěrka chvílí žhavém na kamení

se měkce v slunci vyhřívá,

kde kořen starý nelitostnou dření

zvětralou skálu prorývá.

Zbořenou branou – runou znamenanou,

jsem vešel v nitro ruiny,

kde snoubila se něžně s růží planou,

trnitá větev maliny.

Červivé trámy stropu opřádaly

motýlů nočních závitky,

a stěnomalby zašlé vyhlédaly

zvědavě ke mně z omítky.

Jak do lenošky v mechu brokát vnadný,

jsem kles’ pod jízby výklenek

a přede mnou se klubkem Ariadny

nit zlatá snula myšlenek.

V bludišti snění – v bájných vidin klíně

se duše moje kmitala,

jak zlatá muška v hebké pavučině,

jež mlází smrčin splítala.

Ze smutných trosek nade mnou tu vstala

v balvanů šedé směsici

komnata vzdušná, v dál se rozkládala

zelenou kryta dlaždicí.

Kol těžkých stolů v kvasu, bacchanálu

se pestré roje vlnily,

rozlehlou klenbou v rudém vína palu

poháry zlaté zvonily.

Postavy švarné – s tváří jarou, mladou,

v husitském kroji malebném,

postavy vážné – s dlouhou svislou bradou

v taláru černém, velebném.

Rachotem bouře síní hlaholily

válečné zpěvy Táborů,

jak houfnice by v dáli hovořily

v bojiště mračném obzoru;

jak v hvizdu cepů třeskutě by zněla

polnice hudba hromová,

jak vítězně by šiky rozrážela

kolesem hradba vozová.

A číše o číš zvonila tu dále,

jak meč kdy o meč zachřestí,

jak palcát, když si cestu nenadále

na prsa vrahu proklestí...

Pak zase klenbou rozlehly se zpěvy,

jak žár, jenž buchá, plápolá,

a kalich s rudou, svatou krví révy

obcházel síní do kola.

Utichly písně. Pohár vyprázdněný

o dlažbu tvrdou zazvonil

a zasmušilé, plísní kryté stěny

mlhavý závoj zaclonil. – – –

Opona mlhy náhle roztrhla se

a v obemšeném kamení

zasvitlo zase v kouzla duhojase

mi nové, pestré vidění.

Uzřel jsem v zlatém bohatýrském šatě

postavu hrdou, vznešenou,

kráčela sem tam smutně po komnatě

a s hlavou k prsoum svěšenou.

V táborských písní skromném burácení.

opustil hejtman hostinu

a stíhal zmaten ve horečném snění

šílenou slávy vidinu:

Mikuláš z Husi... Již již rukou smělou

se vznášel v trůnu zlatý lem,

a na skráň jeho vášní rozkypělou,

chladivý klad’ se diadém.

Již na bedra mu luzné snění hravě

královský kladlo hermelín,

a jabko říšské, sladce, usměvavě

se kutálelo zvolna v klín.

Tu jak by na zdi ruka z bible psala

výstražných písmen směsice,

na stěně v záři duhobarvé vzplála

tvář skromná mistra z Kostnice.

Zděsil se hejtman – s vlasem vyježeným

lenošky sklesl do klínu – – –

Procit jsem – měsíc okem obemženým

pohlížel v lesa mýtinu.