Na Hradečanky.

Roztomilé Hradečanky,

Jenž teď žijete,

Ještě růžové mladosti

Věnce vijete:

Pospěšte sy cválem ke mně –

Lyra zlatá zní;

Bůh můj z každé struny věje – –

Pospěšte sy k ní!

Ona vaši krásu slaví,

Vaši líbeznost,

Dobrotu srdéček outlých,

Kázeň, pobožnost;

Všecko na vás, všecko vůkol

Vás co máj kvete:

Přes vás, milé Hradečanky,

Není na světě!

Proto jsem hned od dětinství

Vám se odevzdal,

Před chůvou již na vodětkách

Za vámi se dral;

Mezy vámi v blaženosti

Nevýmluvné žil,

S vámi rejdil, s vámi zpíval,

S vámi čtveračil.

Jako hošík, jako jinoch,

Jako mládenec,

Vil jsem vám jen, ve dne v nocy,

Lásky své věnec.

Večer tiše pod okýnkem

Vaším stávaje,

By matinka nevěděla,

S vámi šeptaje.

S vámi? – ach! ne s vámi, ale

Snad s matičkami

Vašemi, aneb dokonce

Se babičkami.

Těch se tažte, ty vám ještě

O mně povědí,

Neboť ze předešlých časů

Všelicos vědí.

Bývaly jsou, y já býval –

Ach! my bývaly;

Jako teď vás, tak jsme tenkrát

Jich jen slavili.

Ten však přeukrutný mocnář,

Vražedlný čas,

Zlámal jejich kráse, y – mé

Blaženosti vaz.

Já teď s nimi polehoučku

Do honu vadnu,

A již – – bodejž to nevidím! –

Ku hrobu chřadnu.

Ale proto předce ještě

Všecky vás rád mám,

A vám y jim chvalozpěv můj

S radostí zpívám.

Jim za tisýc blažeností

K poděkování,

Vám za libou trpělivost

Při poslouchání.

Co vy teď jste, ony byly:

„Milosti obět –“

A co ony teď, budete

Vy za hrstku let.

Vemtež tedy, Staré, Mladé!

Laskavě, co má –

Snad již brzy němá – lyra

Vám dnes podává.

Věřte, že jsem celý věk svůj

Vám vše dobré přál,

Vás sy vážil, vás jen slavil,

Vás jen miloval.

Y teď, kde již fous a vlasy

Cválem bělejí,

Oudy slabnou, oči obě

Mně se kalejí;

Tvář, a čelo pobrázděné

Očitě vadne,

A již brzyčko do chladné

Postylky vpadne – – –

Y teď ještě jste má radost,

Mé potěšení,

Mého srdce náchylného

Sladké toužení;

Tak, že když sy k některé z vás

Jenom přisednu,

O čtyry sta dlouhých neděl

Rychle omladnu.

Přejtež tedy, přejtež, prosým,

Zpěvcy starému,

Až ku prahu hrobovému

Vám vždy věrnému;

A – když do něho mne dávno

Hrobník zakopal,

Rcete: „Buď mu země lehká;

On nás miloval!“