Na hradové skále.

Ha, výš, jen výš! Než slunce páliť začne,

tam odpočnem si na výsosti mračné,

kde očím zmizí Jánošíkův chodník,

kde v říši skal

je člověk král,

jak v pláni mořské lodník.

Tam dole Tisovec a jeho niva,

jíž Rimava se blýská švitořivá,

kol jako bašty modré horské šije:

té krásy směs,

v niž zrak nám kles,

jak pro nás všecka žije!

Však jeden křivý krok s té mračné stezky,

a v rokli pohřbí pád nás bleskorezký – –

V před valašky a pušky váží skoky,

a bídně pak

se v hustý mrak

král plazí za otroky!

I stanuli jsme posléz u braliska,

v němž poklad Jánošíkův časem blýská

a nad nímž mlčí slavné tvrze trosky...

Tam s plecí jich

zříť po krajích:

o pocit luzný, božský!

A položíš-li na ty rumy hlavu,

čtou šeptmo tobě svoji dějepravu:

tam v rokli zmizel Rejko s Černou věží –

choť zničil trest,

a druh kde jest?

Tam vedle Rejka leží.

List trosky zase obracejí v knize –

čtou o Uděrském: Vanda zlato ryzé

a důvtip tvůrčí – husitské to dítě!

Hle vrhá chleb

s bašt vrahům v leb,

i sbírají své sítě...

A čtly by trosky o své zašlé slávě,

leč vatra naše zplála na nich právě –

i zdálo se, že modlily se s námi,

by zapsal svět

tu zemi běd

svých šťastných ve seznamy...