NA HRANICI DVOU STOLETÍ.

Dvě křídla obrovská se snesla k zemi;

jich úder chmuru prachu zvířil z půdy,

jak vojska dvě by v srážku pádila;

sjel s oblak pták – či duch – jenž perutěmi

půl nebe zatměv, prostřel v nivě údy,

jichž ohromnost ji v dálku pokryla.

Vzduch šedne v závoj neproniknutelný;

jen letec, jenž tu rozpiat odpočívá,

svým leskem oslňuje lidský hled.

On hoří ohněm, fénix nesmrtelný,

a zrakem plamenným se po nás dívá

v tu divnou chvíli, než se vrátí v let.

Hruď jeho z hloubi žhavým chvatem dýchá.

Toť oddech času na závratné pouti,

neb obr pták jest neobsáhlý Věk –

věk této země, jejíž křehká lícha

se jeho tknutím rozžíhá i hroutí

a rudé jiskry srší v pěny řek.

Věk člověčenstva, hemživého rodu,

jenž za jeho se drahou lačně pídí,

žít baží – z nepaměti v konce dob!

Věk nezměrný, jejž dějiny si v chodu

vždy mdlícím dělí na stoleté pídi,

by neschvátil jich v let svůj beze stop.

Zde úzká mez, kam na mžiknutí v klidu

věk mezi dvěma stoletími tane.

Hle, peruť jeho levá doniká

v dál v šerý západ, nedozírná vidu;

toť minulost; ta, k východu jež plane,

jest budoucnost, bez konce veliká.

A my tak malí, vratké chvíle děti,

k své brázdě připoutáni nitkou žití,

jej zříme, ohniváka, v blízku dnes;

my víme, že když bouřným chvatem letí,

v něm burácívá bitev hromobití

a s pýrem, s prstí smetá lidskou směs.

Však z dýmu země když se k hvězdám vznese

a křídlem zlatým plyna po azuru

když k písni volné naladí svůj hlas,

zvuk sladce kouzelný pak rozlehne se,

zvěst ideálu táhne duše vzhůru,

jak v píseň proměněný nebejas.

Zda zapěješ nám, velikáne němý?

Proč záhadně nám v oči jiskříš zrakem,

jak zvědavosti naší na výsměch?

Zda rouháš se, že vesmír s touto zemí

má pro nás cíl a střed jen v prášku takém,

v kry zemské drobtu, v hrstce půdy Čech?

Ten milý kraj – jest tobě zrnkem písku,

los jeho míň než pavučiny chvění?

To plémě, jeho tužby, památky,

vše zrakům tvým jest rovno mravenisku?

Řeč naše dávná – mušky zabzučení?

A naše boje – broučků šarvátky?

Tak dumá pod obrovským křídlem věku

Čech na své hroudě, vnořen v vzpomínání,

a vážně zírá v minulosti lán;

zří zašlé století již na útěku;

s ním ještě k rozloučení, k účtování

i k smíru pouhý okamžik mu dán.

A v dávnost, kdy se narodilo, zírá.

Ó, bylo jarem, s prvním dechem tklivým

v té bezmoci, v tom slabém úsilí,

jež ledům železným se jemně vzpírá,

když pudem přehlubokým, mlčelivým,

ví, věří, šeptá, že se nemýlí.

Div neuvěřitelný útlé tuchy –

to časné jaro v chudobě své celé,

kdy holé větve ubohé se pnou

tak toužně k výši větrnými vzruchy

a z ledných pout se vyprošťují chvěle

jen slzami, jež ani neoschnou...

Ať prázdna visí vlašťovičí hnízda,

jak sladké zažvatlání nemluvněte

zní jarní štěbot vrabčí kolem nás,

když z roztrhaných mráčků vítr hvízdá

a z modrých ostrůvků v nich pro nás kvete

zvěst rajská v slunných mžitkách, plná krás!

To jaro snivé, neprocitlé ještě,

kdy stařec teskně věsí hlavu šedou

a mní, že nedočká se, nedočká...

když na okénko klepou kapky deště,

jenž kypří zemi syrou, mrtvě hnědou

a halí svět jak rouška heboučká.

To jaro zvěstované, nezrozené,

jež cítí jen pud dětský, věčně mladý,

v slast rašícího žití rozehrán;

on silou tužeb mocně v puky žene,

on na lehounký vánek staví hrady

a doufá, sladkým vznětem požehnán.

Tak vzešlo první, skromné jaro české

v těch duších tušivých a plných něhy,

v snech ranních buditelů zázračných.

Jich touhou vzniklo vání ponebeské,

jich zanícením jihly ztuhlé sněhy

a dýchlo teplo s výšin oblačných.

I kráčelo to jaro po snech jejich,

po veršů jejich stopách luzně hravých,

za flétny zvuků rytmem tance k nám;

jak víla po kvítí – šlo po nadějích,

po vlnách citů vznešených a pravých,

až vyloudilo záblesk chmurným tmám.

I bylo cosi v zápalu jich čistém,

jak dětsky prostá, velká ona víra,

již Kristus měl, když křísil Lazara –

a mrtvý Lazar ožil, vzbuzen Kristem!

Vstal národ, uvěřil, že neumírá,

vstal zmladlý do života, do jara!

Žil, věřil věštcům svým, že bude žíti!

Hned přiletěli skřivani a drozdi,

a ze všech snítek pukla poupátka,

včel po nivách se vyrojilo v kvítí

a vlašťoviček v starých hnízdech po zdi,

a svátek měla píseň, pohádka!

Div duhy vzpial se paprskovým lomem!

Ó, nad úžasné divy, které stvořil

duch lidstva za uprchlé století,

dav parám sílu závodící s hromem,

jejž lanem spoutal, v hloubku moře vnořil,

kde na povel co posel proletí –

Z těch triumfů, jež slavil důvtip vědy,

zvuk, světlo chytiv za těkavá křídla

jak vítěz nad živly a nad hmotou;

z krás uměn, okouzlivších sluch i hledy,

i z činů uvolnivších jasu zřídla

těm, kdož se potýkali s temnotou –

A z díla všeho soucitu i dobra,

jež lidská srdce lidem vykonala,

a z dějin obratů, jež za sto let

moc králů neb moc davu, toho obra,

svou burnou silou k rozhodnutí hnala,

až podobu svou proměnil tím svět:

Všech divů století ten div je vyšší,

že národ ubitý tmu smrti zdolal,

an povstal znovuzrozen, jaře mlád

a s národy jak s bratry z mrtvé tiši

v sbor jásavý své Alleluja zvolal,

v bouř volné jarní písně barikád.

A přineslo-li století to mroucí

v dar národům, co dřív jen polobohů

a králů bylo právem: sobě žít,

a vtělilo-li v zákon, v život vroucí,

co dřív jak věštba v mystickém jen slohu

se v knihách svatých psáno smělo krýt –

Všech lidí rovnost, nuž – oč ještě blažší

jest heslo českých bojů vytrvalých!

I do budoucna k dalným pochodům

štít svatý bude třímán rukou naší,

štít práva plemen velikých i malých,

štít s heslem: Rovnost světa národům!

Olympský nektar svobody, ten žhavý,

již v kalich bratrství si člověk nalil

a pil – a byť se zmítal závratí,

byť svatou číši zneuctily davy,

byť nenasytných všední mok ji zkalil –

svit rovnosti se v tmách již neztratí.

Nechť stotisíce proti ní tu hřeší,

nechť myšlenka se s hmotou těžce sráží:

již neklesne, již rozlétla se v svět

a hvězdně jiskří v dálky, všude těší,

zlo mírní, křivdu krotí, slzy váží,

a velký slib dal lidstvu její ret.

A miliony bouřlivě se hlásí

o slibu toho věrné vyplnění;

již v potu tváři rolník svoboden

a před knížetem hrdým nezadá si;

ni žena tvorem plazivým již není

a svrhá los, jenž byl jí nehoden.

Kol slavozáře vypůjčené blednou;

i bez Faraonů z hrud žito zraje,

a leckde obnošená vznešenost

již poruby si látá togu bědnou

i vyklepává mole z hranostaje;

vzduch volný je, a vzduchu všade dost.

Kde pouta řinčí, jsou to pouta zlobě,

ne pouta svobodě, a přísně značí

ne lidu otroctví, jen viny trest.

Však není ještě v lidstvu po porobě!

Též tvrdost mozolů jak pouto tlačí,

jich otrok zatíná svou dělnou pěst.

Co zhnětených těch pěstí hřmotně buší

až do krvava v budoucnosti bránu!

Co robů rovnost na svět svolává!

A s dlaní hedvábnou i s chytrou duší

jich velmož, chráně měšec mimo ránu,

svou pravici jim k smíru podává.

Boj, smír – vše smyčkou v jeho vlek je víže.

A Musa dějin trpkostí se šklebí,

když falešní jim věstí proroci,

čím že se zbaví kruté robství tíže

a čeho k vítězství jim zapotřebí,

by rovnost odolala přemoci.

„Pryč s národními hesly, sny a boji!“

zní pokřik svodný; davy slepě věří

v tu licoměrnou, vtipnou nástrahu.

Zbraň obrannou, jíž národ náš se zbrojí,

ten statný meč, jímž s odpůrci se měří,

chtí zavrhnouti: vzdornou odvahu!

A zmámeni tou lživou míru písní,

již krahuj skřehotá v sluch holubici,

se tulí v klamné jeho objetí.

A k vlasti lhostejnost i k její tísni

své matné dogma hlásá na hranici,

kde zří nám v líce příští století.

Snad otčinu zas dcer i synů množství

chce opustit, byť duchem, jako skutkem

kdys exulantů českých průvody?

Ti zřekli se jí pro svou víru v božství;

však oni? – Nehalme se hněvným smutkem!

Sem, právo! pro davy i národy.

Věk světlý přijdiž; neždejme ho v strachu!

On rozsoudiž svým soudem nade všemi;

on zodmykejž jen brány tlukoucím;

dejž za pravdu všem, kdo se přímí z prachu,

všem volajícím, kteří byli němi,

všem slabým dneška – silným budoucím.

Buď slyšán každý hlas, jímž uhnětený,

byť volal o chléb ducha nebo těla,

kol v světě spravedlnost vyzývá.

Ať všecky lidstva zástupy i kmeny

v zář stejnou směle vypnou svoje čela!

Vždy z práva opět právo vyplývá.

Vždy spravedlnost, jež se jedněm stane,

jest pochodní, jež druhým svítit bude,

plát na křivdy, jež nejsou vyplety,

a její paprslek, těm k děsu vzplane

v jich černé stíny a v jich skvrny rudé,

i budou zhlazeny a proklety!

Pak vzejde v pravdě mír, pak stiskne ruku

brat silný slabšímu a nezdrtí ji;

pak dělný národ s dělným synem svým

se shledá při společné hymny zvuku;

pak sepne poctivost, jež nepomíjí,

lid náš i cizí lidským bratrstvím...

Tak rozblouzněn, pne Čech až přes obzory

i k bratřím Slávům tázavé své zraky.

Co bude z nás, co z vás tam za sto let?

A fénix Věk přes naše české hory

jak požár hvozdů letí, mizí v mraky

kams v bílý východ nad slovanský svět.

A my tak malí, na své úzké mezi,

jež století dvě dělí, vážně ždáme

dnů příštích sudby a jich úkolu.

Hej, vpřed! Kdo nezápasí, nezvítězí!

Sleť, Věku, za sto let – vždy přivítáme

tě v neutuchlém českém plápolu.