NA HRANICI. (I.)

Rovně jako cesta spravedlivých

táhne zaprášená silnice;

domky dva tu stojí v polích sivých,

jsou to pohraniční celnice.

S něžným pohnutím to brk můj píše:

Tady, u té celní závory,

stýkají se přátelsky dvě říše,

milé Rakousko a Bavory.

Tiše tady orel dvouhlavatý

jako kuře sedí na tyči,

tam zas párek lvů i se lvíčaty

jako krotká čeleď kočičí.

Divno! v Čechách lev má choutky šelmy,

vrče proti všemu pořádku –

tamo však se chová moudře velmi,

roven nejtiššímu zvířátku.

Němci zas prý mají orla rváče,

jenž se dravci zcela podobá –

u nás však je orel jiné ptáče,

krotké, div nám z ruky nezobá.

Ano, byť i láska přesrdečná

lva i orla tady pojila:

běda, kdyby zvěř ta nebezpečná

místa svá si náhle měnila!

Lev by zařval, rozjařil se celý,

vztekle by se orel čepýřil,

pak by jako dravci na se vjeli,

ani pánbůh by je nesmířil...

Jak nám blaze, že tu dvouhlavatý

orel tiše sedí na tyči,

tam zas párek lvů i se lvíčaty,

jako krotká čeleď kočičí!

Klid a mír tu vládne viditelně,

nic tu závadného nedýše;

koule duní, však jen po kuželně,

ježto sáhá z říše do říše.

Oba páni celní v přízni vřelé

vítěznou tam končí výpravu,

v prachu koulejí se nepřátelé

čacky poraženi na hlavu.

Usmívá se Bavor boubelatý,

Rakušan si klidně kroutí knír;

dobrou noc si přejí, a pak svatý

na hranici rozkládá se mír.

Jenom tamo, v Němcích na západě,

hory leží jako táborem,

jenom onde jako v branné řadě

stojí pod mrakovým praporem.

A to chlumy jen se podobají

davům chocholatých šišáků,

to jen vršky jedlí vyčnívají

jako miliony bodláků.

To jen na časy se blízká lehce,

křížem zas, jak břitkých mečů ruch;

to jen hrom jak útok jízdy řehce,

ohlas jen co palba klame sluch.

Mlhy jen se valí jako dýmy –

ba v tom hluku význam nevelký;

to jen hory naše s německými

po sousedsku hrají v kuželky.