NA HRANICI. (II.)

Náš osud, vámi tam co sousedy

nás obdařiv, byl dárcem důmyslným:

lze nám teď vašimi být nohsledy

a dojít spásy krokem pohodlným.

Ach, škoda že to dlouho potrvá,

než proti vám se zmírní naše vzdory!

my hudlaři jsme v mnohém teprva,

v čem bychom mohli na vás míti vzory.

Takž posud nám jest pouhým určením

i právo lidské sobě vybojovat;

však u vás práva nazbyt, tak že ním

svět celý chcete sami podělovat.

A co to právo jest? – Jak pozadu

jsme v rozporu i prvních pojmů mravních!

my máme o něm jednu zásadu –

vy na sta knih a pojednání slavných.

A jazyk náš, ten z dávných ostatků

prv kuje minci moderní, leč ryzí;

však váš tak bohat, že i z odpadků

jmen u vás dosti pro vše, co vám cizí.

Ba, nemá boj náš vyšší osnovy:

my chcem co národ jen být zachováni!

vy jste co národ – právě hotovi,

vy v armádu jste vykrystalováni.

My z nejmladších jsme mezi národy,

jichž bujný rozmar pouta rozepíná;

vy odrostli jste plenkám svobody

co muži, jimž je svatou – disciplina!

A jaký dělník, také tovary:

my opozici kujem ve svém stanu,

vy ale vyrábíte – cézary

a dospíváte v národ prétoriánů.