NA HRANICI. (IV.)

Ó víry třeba nám! já z ciziny

zrak odvracím a pátrám jinou stranou

v kraj svého domova; leč vidiny

mně záhadné a šeré duší vanou.

Chci v strasti nejhlubší se cosi ptát,

leč otázka jak trn mi v srdce vrůstá...

Chceš ty, můj národe, i skutkem stát

vždy na pravdách, jež věstí tvoje ústa?

Či sřekneš tak se vůdčích pravdy hvězd

a klesneš tak, jak právě jiní klesli?

Pryč, pochyby! nám víry třeba jest –

my neklamem jen vyhnanými hesly!

Ty, jenžto vždy jsi prvním v zápasu,

kde o to jde, co lidem věčně svato:

ó spravedliv a s sebou v souhlasu

i posledním-li budeš v boji za to;

a hotov-li’s, všech mocí návalu

stát sám a sám – a byť i bez naděje

ó vytrváš-li v pravém zápalu,

jak věštců tvých a pěvců sbor to pěje:

Buď požehnán! buď zdar tvou korunou!

a dlouho žij za lásku svou a víru!

kdy na sklonek se věky posunou,

kveť novým vstříc, kveť svoboden a v míru!

Však lžeš-li jen, jak právě jiní lhou,

a lepšího-li není v tobě jádra

než ve sketách, jež sobstvím nemohou

kam srdce plá, tam nastavit i ňádra;

ó všeliké ty sliby obětí

své otčině-li zapřeš věrolomně,

a sřekneš-li se svatých pamětí,

v nich svoji česť-li zradíš nevědomě;

ba konečně-li zvykneš řetězům,

jak železem anebo zlatem chrastí,

šij nastavíš-li zpupným vítězům

a pohrdneš-li opuštěnou vlastí:

Tož padni jen – – – Co blouzníš, mysli má?

zdrť pochyby, zdrť pochyby, zdrť jedové ty štíry!

vždyť kyne nám jen spása jediná,

a ta jest v nás – nám třeba v sebe víry.