NA HRANICÍCH IMPERIA.

Pod verandou ze dřev hrubých sbitou,

při pohárku zeleného vína,

sedíme si. Žhavé odpoledne.

Dole hluboko se modrá Dunaj,

za Dunajem továrny a domy,

cesty, dráha, zeleň v nedohledno.

Trosky pradávných zdí věnčí hlavu

vrchu toho, hospoda kde stojí,

kde my líně popíjíme víno.

A co druzi mí se živě přeli

o Uhersko, politiku dvora,

antisemity a říšskou radu,

zašel já si duchem na procházku

na dálku dvou tisíc roků nazpět,

vstoup na pyšnou půdu imperia

a byl svědkem téhle malé scény:

Do kastellu, jenž se na vrchu pjal

nad dunajským břehem, jenž jak oko

bedlivě a hrozivě se díval

přes proud řeky sluncem ozářené

do roviny žluté, nedohledné,

přišli kupci. Z barbarských se končin

navraceli do Syrie rodné.

Vojákům byl milý jejich příchod,

neboť nesl trochu osvěžení

s trochou novin v jednotvárné žití.

Přílbice a štíty, které před tím

čistili, hned do povlaků dali,

kolem kupců usedli si v kruhu,

ruce položili na kolena,

oči zavěsili k ústům jejich.

Kupci vyprávěli, co zrak viděl

a sluch slyšel v dálných cizích zemích.

O lesích a močálech a zvěři,

o barbarech vousatých a hrozných,

o ženách jich, o pitkách a zvycích,

o způsobu bojování, pohřbech –

vojáci jen tiše poslouchali,

divíce se, jak je možno žíti

lidem vůbec mimo říši římskou.

Zatím slunce chýlilo se k vrchům,

proudy Dunaje se zkrvavily,

rudé světlo lehlo na rovinu

za řekou, jež k půlnoci se táhla

širá, pustá, bezútěšně smutná.

Kupci dál šli, vojáci pak chvíli

nad novinami se zadumali,

se zájmem se nyní dívajíce

přes Dunaj v ty cizí dálné země.

A když šero zúžilo jim obzor,

vážným polohlasem pronášeli

mínění svá o těch dálných krajích,

potom počítali léta služby,

po nichž navrátí se z těchto končin

v domovy své, v drahou Italii...