NA HŘBITOVĚ KEREPEŠSKÉM.

Byl chmurný podvečer,

pln oprchaných listů,

pln mřících mlhovin

a větrného svistu,

kdy půda hřbitovní

mým zachvěla se krokem,

a stála jsem tu v snech

se zaroseným okem.

Jak vzhůru památník

čněl osamělý, sirý!

i k šedým oblakům

ten obrys bílé lyry,

a hrany zvětralé,

jež opukaly časem,

jen tráva halila

svým dlouhým, chvějným vlasem.

Zde tedy práchniví

ten obal duše jemné,

jíž kouzla posvátná

ve zvuky přetajemné

vtkal smyčec mistrný,

že oko české vzplálo –

žel bohům slovanským,

jak časně doplesalo!

Tys v temnu našich běd

byl duhou karmínovou,

tvé housle v útrapách

nám harfou Davidovou,

teď dřímáš hluboko

v té půdě drsné, chladné,

a oko druhů tvých

zde nezatruchlí žádné. –

Chlad vlhké perutě

tmou noční klade k zemi –

já hřbitov opouštím –

ó kterak smutno je mi!

zda též hrob v cizině

mne vyrve z tužeb víru,

v němž české srdce mé

se nedotouží míru? –