Na hřbitově M. Miniato.

Na Miniatském hřbitově,

v paláci mrtvých z mramoru,

uzřel jsem – poutník z daleka –

překrásnou, mladou signoru.

Postavu štíhlou upínal

šat běloskvoucí, kmentový

v čarovných, měkkých záhybech,

jak stesán dlátem Canovy.

Ze zraků jiskry sršely,

jak z tmavých větví pinie,

když paprsk slunce žeravý

korunu chmurnou proryje. –

Škoda, že byl to – v pomník vryt

jen obraz její milostný,

škoda, že kryl již signoru

mramoru kámen bělostný.

Mně zdálo se, že houpá se

utkána ze snů přehebce

ve větvích vrby truchlící,

jak na visuté kolébce.

I myslil jsem, že touhy bouř

mi srdce v ňadrech rozdrtí; –

signoro ach! jste koketou

ukrutnou ještě po smrti...