NA HŘBITOVĚ PÈRE-LACHAISE.

Vtipkaři! Ženy! Gardo neposedná!

Zde možno věru krásný spánek spát...

Ta vyhlídka jest na Paříž jen jedna,

ach, umíte i v smrti vybírat...

Rozkošný hřbitov. Bílý měsíc pluje

nad mořem hrobů tichou oblohou,

a rozvášněná Paříž posunuje

vám figurky své přímo pod nohou.

Místečko, řekněm’, draze zakoupené,

však ani ďábel vás tam neruší,

nadarmo tramway okolo se žene

a její zvonce řvou vám do uší.

S kytičkou uschlou v trouchnivící dlani

se usmíváte tiše pod zemí,

je směšno vše a marně kolem skrání

vám Pařížanky šustí sukněmi.

Až příliš jste se, tuším, spřátelili

s tím koutkem svým a věčně věčnou tmou,

ba zdá se mi, že míváte zlou chvíli,

když na hřbitově vrata zavrznou.

Žárlíte, braši, na ten kousek prsti

a chcete vyhnít s požitkem svůj sen.

Když hnít, tak hnít, však tisknout hlínu v hrsti,

ať o tu hroudu sen je prodloužen...

Znali jste žít – a znali jste i zmizet.

Na Père-Lachaise prý nejlíp se to spí...

Jsou básníci tam, legiony griset

a země voní jako panenství...

Opojnou fikcí leží mrtví spiti

a není dobře rušiti je v snách,

na tichých hrobech modré zvonky svítí,

jež střehou sny a bijí na poplach.

Cizinci, kteří půjdete snad kdysi

na Père-Lachaise tou modrou potopou,

všimněte sobě: Na všech zvoncích visí

otázka němá: „Kdy nás vykopou?“

Nuž, buďte moudří, mávněte jen dlaní

a spějte rychle ze hřbitovních vrat...

Skřípou vám boty... Skřípou k nepopsání...

Skřípete celí... ach... a chce se spát – –