NA HŘBITOVĚ V DEN DUŠIČEK.

Byl svátek mrtvých... Já děl k svému srdci:

Ó srdce, které dýcháš pouze láskou

a živeno jsi přízně sladkou rosou

a laděno vždy poesie hudbou,

ó srdce, rozkvětlá ty smavá růže,

čím tobě svíce jsou a hrobní věnce?

Čím tobě usvadlé ty suché věnce,

v nichž vítr úpí jako duma v srdci,

čím tobě myrty jsou a bílé růže

na hroby mrtvých naházené láskou,

ty živeno jež Saphy božskou hudbou

zveš slzy rozkoše své duše rosou?

Čím tobě slzy splývající s rosou,

čím tobě smrt, čím hvězdné ráje věnce

i s mystickou svou čarozvukou hudbou?

Ty nebe samo nosíš ve svém srdci,

v němž bůh se tobě objevuje láskou,

a vykvětá ti z něho štěstí růže.

Ó dejte mi sem rychle růže, růže!

Ať zmizí hroby vlhké noci rosou,

ať zmizí, v kolébky se změní láskou,

ať pouze radost plete srdcím věnce,

ať pouze láska mluví lidem k srdci

svou nejkrásnější, nejluznější hudbou!

Jsem jako zmámen zvonů smutnou hudbou

i vůní, kterou hrobní dýší růže,

kdos balvan přivalit chce k mému srdci,

mé oči jasné zkaliti slz rosou,

mých zvučných rhythmů rozdupati věnce,

smrt sama křepčiti chce s mojí láskou.

Já ale k smrti pravím: Budiž láskou,

buď životem a spij se jeho hudbou,

a znova zkvětou hřbitovní tvé věnce

a z důlků očních budou tobě růže

se hrnout operlené slasti rosou

a slavík hnízdo bude mít v tvém srdci!

Tak lásku v srdci svět vykoupíš láskou,

že bude plesem, rosou, tancem, hudbou,

jak růže sprchnou na tě hvězdné věnce...