Na hřbitově v T...

Tak ticho je tu, klid – ruch všechen uhasíná –

květ žárem zemdlený zde najde místa stinná

a duše poklid na věky –

Z hnízd ptáče vyhnáno tu najde domov jistý,

kde větřík zavívá v lip ševelivé listy,

jich budí šumot odvěký.

Kde kříže zčernalé a stářím nachýlené,

kde jasan dumavý, keř smutných vrb se klene,

kde hroby břečťan ovíjí;

kde z prachu zetlelých jen květy vyrůstají,

kde růží kvete víc, než kolem v celém kraji,

víc sněžných voní lilijí.

Kde dětí na hrobech se modlí sladké hlasy,

kde zbožnou zpívá si ten hrobník sněhovlasý,

když z jámy hlavu vynoří;

kde v tichých večerech, kdy západ kříže zlatí

jak slední vzpomínka, tich můžeš naslouchati,

jak stíny spolu hovoří.

Znám jeden hrob, skryt mezi hroby,

kde starých lip se chvěje stín –

jej z jara stříbrem lilje zdobí

a růže, krasší nad rubín.

Tak dávno to, co pod ním děda

sní v míru svatém hlava šedá,

tu moje bába usnula.

Tak dávno to, co v hrob ten tmavý

má sestra, dítě, anděl smavý

jak sladká hvězda skanula.

A prchla mračna mnohých roků,

co v hrob jsem nezřel, jenž mi drah,

bych spočinul tu slzu v oku

tu prodlel s duší v modlitbách.

Bych z lučin vonné strhav kvítí

tu kytku vonnou mohl svíti

do vínku svaté památky;

bych v zpomínkách tu prodlel němý

a zulíbal tu svatou zemi,

jež drahé skrývá ostatky!

O spěte na věky, o spěte v sladkém snění!

Tak v tichu do spánku lip zní vám šelestění,

kdy nad hroby se nachýlí.

O spěte na věky! – to v šeptu květy praví,

o spěte v míru svém! – to kolem v letu hraví

chví zlatým křídlem motýli!

A večer s hvězdami kdy vše kol mírem spije,

tu starých slavíků k vám táhne melodie,

jež pějí v stínech ztracení – –

A perly s kadeří vám cherubíni v letu

na hroby střásají a v kalich snících květů,

kde v rosy svit se promění.

Ó kéž až opustí má duše světa vřavu –

v tom snícím zátiší svou schýlit mohu hlavu,

o, nechci věnců, pomníků!

Neb pěvce příroda, jak dítky své má ráda –

a růže v kráse své jim vezdy na hrob skládá,

i sladké písně slavíků!