Na hřbitově zapomenutých...

V proplakaný večer o dušičkách stojím mezi hroby.

Nebesa popelná popel sypou do hřbitova.

Naslouchám dešti, jak hovoří se žlutým listím.

A hřbitov opuštěný a pustý,

hřbitov zapomenutý a starý, kam již nikdo nezabloudí;

vždyť všichni již pomřeli, kteří zde kdysi světla rozžihali.

A já přišel puklé své srdce vám obětovat, mrtví,

když život mně je tím, čím pro vás je dnes.

...Bratři! A mně se chce tolik věčně spát...

...Bratři, kteří čekáte ještě žijících den poslední,

a svůj veliký den soudný...

Zbabělí havrani přelétli hřbitov.

Náhle skřek drsný do hudby podzimu disonancí pad’,

a do duše moji posměchem živých a zdravých a silných pad’.

Cítím tak pojednou, že v šílenství snech jsem se stihl,

a směji se sobě, drsně směji se s živými též.

Ach! když je tak proplakaný večer v dušičkách,

a já tak stojím mezi hroby sám a sám

na hřbitově zapomenutých... ach ano, když...