Na hřbitově.

V chomáčích květů stromy níž se kloní,

z nich k nebi stoupá opojivý dech,

v bující trávě píseň cvrčků zvoní

a motýli se honí na hrobech.

Na stezkách všude záře slunce jásá

a zlatí vetchých černých křížů řad,

na které časem teplý vítr střásá

s haluzí stromů květů vodopád.

Smuteční vrby dlouhé sněti vlají

nad hrobu tůní temně zející,

kde v lesku slunce tiše naříkají

v závojích černých ženy truchlící.

Do hlubin hrobu zvolna rakev spouští,

hluboké ticho kolem nastává...

tu zcela blízko z kvetoucího houští

zaznívá kosa píseň jásavá.

Jak zlatý déšť se řinou její tóny

ve vonném vzduchu, v záři sluneční

a zanikají pláče tiché stony,

jen píseň stále jásavěji zní.

Na víko rakve temně hroudy duní,

za hroudou hrouda padá na rakev...

mé srdce plno záře, plno vůní,

a v slunné hloubi jásá kosa zpěv.