NA HŘBITOVĚ

Já zavřel jsem se v jizbu srdce svého,

kam hoře vstoupit už se ostýchá,

kde z krbu jeho zapomenutého

tma noci zírá pyšně do ticha,

a vložil trochu ubohého klestí

v popela ještě rozžhavený klín

a díval se, jak zvadlé ratolesti

se mění v smutku valící se dým,

jak mizí mladosti ty suché třísky,

jež zbyly z mízou zbroceného pně

a když jsem viděl zmar tak zlý a blízký,

relikvie jsem házel do ohně,

vybledlá kvítka, uschlá mezi listy

prastarých knih, už dávno nečtených,

a když jsem viděl zmar tak zlý a jistý,

já vrhl v plamen kadeř vlasů tvých,

ty, z které není nic, ni žal ni touha,

jen v krvi vůně časných dětských snů,

a za tu oběť, jež se smrti rouhá,

pohlédla na mne mladost z plamenů,

jako by pozdvihla se v rakvi bílým žárem

ta mrtvá naposled, než rozpadne se v prach,

s planoucí tváří, ozářenou už zmarem,

a v očích stesk, dětinský stesk a strach.

Snad líp je pohřbívat než v strašné srdce peci

na chladných roštech v hrobkách hřbitova.

Nevidět plameny a nechat slzy téci

a červa hrýzt, až bolest pochová,

a po paměti obraceti listy

a roztržitě hladit suchý květ

a nevidět ten zmar tak zlý a jistý,

ten zmar tak zlý a jistý nevidět, nevidět.