NA HŘBITOVĚ.

Je podzim – vítr duje,

ve svadlém listí lká;

v něm teskně u náhrobku

se thuje zachvívá.

A nad hřbitovem šerým

tak tiše nebem v dál

obláčky bílé plují,

jak sen by duší vál...

Mou myslí též se snují

obláčky dávných dob;

vzpomínky lásky, štěstí,

jež přikryl čas a hrob – –

U hrobu, jenž je zašlý,

kde vítr thují vál,

jsem cítil, jak kdos drahý

svou dlaň mi podával.