Na hřbitově.

O věčnost! slovo plné bájí,

ten v kruhu lidském božský host,

jenž duše blaho v sobě tají,

a v ni přec metá pochybnost!

Tím zvukem duch byl uchvácený,

kdy mrak ho pochybností kryl,

a kouzlem jakýms přivábený

já věře přec jsem nevěřil.

Však putuju-li v nočním šeru

co bledý poutník k hřbitovu,

tu kárá cos mne pro nevěru –

i počnu doufat po znovu.

Neb každé kvítko hrobky malé

ve větru vání zvěstuje,

že nepotrvá bol můj stále,

že věčnost duše slučuje.

A srdce živěj’ počne bíti,

slast v líce vkouzlí ruměnec,

sen o věčnosti počnu sníti –

i věřím zas – já blouznivec!