Na hřbitově.

Boj minul – dokonáno – zapomenuto...

Zde není snův a není tužeb více,

zde není lásky, není písní jarních,

zde není běd a nářkův ani radosti;

mír Bohem jest tu jedním, nekonečným,

a zapomnění luzným rájem věčným.

O záhrobí, ty smírce lidských srdcí všech,

ty smírce rozporů v tom bědném nitru,

tys jediný a spravedlivý, věčný: –

neb smíříš zlo i dobro, lásku, žalosť, hněv,

a rozum, jenž se nořil v propasť věků,

s tím srdcem smíříš jako s mořem řeku.

O ztiš se, srdce, ztiš se mysli rozvláná,

vždyť přijde čas a čas ten dosti blízký,

kdy válečné své složíš na vždy zbraně,

a nezatoužíš, nezapláčeš nikdy již;

dál bojů přes hrob půjde na tisíce,

leč mír tvůj nebudou již rušit více...

Hle, den se připozdívá, mračen černých sbor

se valí nebem jako vlny oceánu,

a vichr skučný válečně se zvedá;

ó srdce, opusť tuto mrtvou roli již,

pojď, půjdem zpět, neb v dálce bouře duní,

až vzejde den, pak půjdem na výsluní...