Na hřbitově.

Jsou milí nám, kdož mezi námi dleli

a věrni byli v útrapě i v štěstí.

Žel zesnulých, že záhy odumřeli,

jak lupení urvané ratolesti!

Však nezhynuli v naší paměti!

vždyť rádi stanem na tom drahém rově,

když vroucné touze krokem v zápětí

stavíme pouť svou ranní na hřbitově.

Zde vane klid, zde milé prodlení,

zde schránka jest posvátných pozůstatků;

a zbožně sepnem ruce k modlení

za otce – bratra – sestru – milou matku! –

V té modlitbě jest víra v spasení

a úleva pro srdce zarmoucené.

V té modlitbě jest tolik nadšení,

že vlastních útrap člověk zapomene.

Jen toho se mi trpce zaželí,

že hroby pusté vidím na své pouti,

kde ani kříž, ni kámen nesdělí,

zda k modlitbě bych měl zde pokleknouti.

Tak bída nás i za hrob doprovází,

a los, jenž tížil vetché šediny,

na pustý rov jen bejlí hnusné sází.

Hle! to jest osud naší chudiny! –