Na hřbitově.

Jeden život zničen bouřnou vášní,

lásky plamenem –

duše má až ocitne se před Tvou duší

v ráji vysněném,

zachví se, ó zachví před tím květem bílým

hlasem rozchvěným:

„Promiň – odpusť, drahá, šepce,

odpusť – léta nad Tvým rovem kvílím,

štěstím zlomeným

a dnes v těch mlhách chmurných

nad Tvým prachem šílím,

šílím – zoufám – pozdě! –

nad svým zločinem –

šílím – sním pak zase blaze

o objetí jednom,

dlouhém, vášnivém –

a o štěstí jednom

na vždy ztraceném...