Na hřbitově.

Slyš, poutníče, v tom hlučném světa reji,

co tichá místa hrobů truchle pějí:

Jsi prach, ó člověče, a jednou zesneš

a v prach zas klesneš.

Co srdce tvé si zemských tužeb snilo,

co’s miloval, co tvou snad pýchou bylo,

to kdys tvé mroucí oko slzou zrosí

a smrt to zkosí.

Ať radostmi a štěstím Bůh tě vedl

neb ať jsi zde chléb bídy s pláčem jedl,

přece konec je: bol na smrtelném loži

a pak soud Boží.

Než, smrti, přijď, nás neděsíš svou mocí,

nám hvězdy svítí i do hrobu noci,

to zaslíbení Krista vzkříšeného, –

a my jsme Jeho.

Jen za Ním, lidé Boží, věrně za Ním,

vždy cestou víry, bratří, milováním!

Až dobojujem pak a dotrpíme,

s Ním zvítězíme!