NA HŘBITOVĚ.

Pusto, ticho v mrtvých smutném sadě,

jenom někdy tráva zašelestí,

ve spěchu když cestu si jí klestí

svižná ještěrka neb lesklé hádě;

utaj dech a k rovu skloň se níž,

nebožtíků stony uslyšíš.

Nad čerstvým jsem žlutým stanul rovem.

Zachvěl jsem se náhle; v tichém vzduchu

bujné zvuky zalétly mi k uchu

z městečka, jež leží pod hřbitovem:

od hrobu se svého přítele

s hudbou dědic vrací vesele.

Z oka slza tryskla okamžitě...

K Tobě, Kriste na zetlelém kříži,

v bázni svaté hlava má se níží.

Sestup s dřeva, na něž přibili Té;

bídný tvor, jenž člověkem se zve,

není hoden kapky krve Tvé!