Na hřbitově.

Den již poslední svou zář

Po vyšinách stře;

Hluk života umlká,

Ticho je i zde.

Klidně jeden při druhém

V zemi spočívá:

K manželu se vine choť,

Jako za živa.

A robátka u prsou

Matiček svých spí,

Leží ukonejšena,

O vánocech sní.

Také juna, kterému

Osud milou vzal,

Kolébá sen slaďounký,

Koje jeho žal.

Kmeti usmívají se

Zemskou nad strastí;

Nemůže je vášeň již,

Marnosť pomásti.

Ejhle! dolů skloňují

Vrby větve své,

Jakby z hrobu pozdvihnout

Chtěly zesnulé.

Ale ti se na zemi

Vrátit nechtějí,

V pokojném svém meškají

Skrytu raději.

Svaté ticho – žádný se

Neozývá hlas;

Jenom věžních hodin zvuk

Připomíná čas.